zejména proti vlkům. Jeho ženským protějškem byla
„dobrá bohyně“ Fauna, jejíž jméno
dnes znamená soubor živočichů . Oba se vyskytovali v mnoha podobách, při hlavním
Faunově svátku lupercalií 15.
února se mu obětovali kozlové.
Z čerstvě stažených kůží dělali Faunovi kněží řemínky a důtky,
jimiž šlehali mladé ženy, aby nebyly neplodné.
Faunus bylo „domácí“ italské božstvo, podle
Vergilia byl Faun otcem krále Latina,
snad tedy jakýmsi totemovým předkem Latinů.
Když římská republika dobyla Řecko,
snažili se Římané svá božstva porovnávat s
řeckými. Faunovým protějškem se tak stal
řecký Pan, který se zobrazoval s kozlími
rohy, a tento atribut přešel i na Fauna.
Později se Faunus stal jen mytologickou postavou,
podobnou řeckému Satyrovi: byla
to lesní bytost s napůl lidským a napůl kozlím
tělem (rohy, kopýtka), která hraje
na flétnu a tančí s nymfami. V této podobě se
těšil velké pozornosti v renesanci a v době romantismu.
Francouzský skladatel Claude Debussy
napsal symfonickou báseň „Předehra k Faunovu
odpoledni“. Režisérka Věra Chytilová podle toho
nazvala svůj film Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983).