Faun

Faun bylo původně římské božstvo plodnosti, ochránce polí a stád,

zejména proti vlkům. Jeho ženským protějškem byla

„dobrá bohyně“ Fauna, jejíž jméno

dnes znamená soubor živočichů . Oba se vyskytovali v mnoha podobách, při hlavním

Faunově svátku lupercalií 15.

února se mu obětovali kozlové.

Z čerstvě stažených kůží dělali Faunovi kněží řemínky a důtky,

jimiž šlehali mladé ženy, aby nebyly neplodné.

Faunus bylo „domácí“ italské božstvo, podle

Vergilia byl Faun otcem krále Latina,

snad tedy jakýmsi totemovým předkem Latinů.

Když římská republika dobyla Řecko,

snažili se Římané svá božstva porovnávat s

řeckými. Faunovým protějškem se tak stal

řecký Pan, který se zobrazoval s kozlími

rohy, a tento atribut přešel i na Fauna.

Později se Faunus stal jen mytologickou postavou,

podobnou řeckému Satyrovi: byla

to lesní bytost s napůl lidským a napůl kozlím

tělem (rohy, kopýtka), která hraje

na flétnu a tančí s nymfami. V této podobě se

těšil velké pozornosti v renesanci a v době romantismu.

Francouzský skladatel Claude Debussy

napsal symfonickou báseň „Předehra k Faunovu

odpoledni“. Režisérka Věra Chytilová podle toho

nazvala svůj film Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983).